Kukínci na cestách...

Cítím, jak stárnu. Strašně rychle. Má tvář se mění pod náporem vrásek a jen čekám, že každým okamžikem začnu šedivět. Trošku mě to děsí. Kdyby alespoň s postupujícím věkem bylo něco za mnou vidět. Myslím nějaké velké věci, které jsem dokázal. Například Alexander Makedonský v mých letech porazil milionovou armádu Peršanů, sjednotil Řecko a dobyl Babylón. A já? S velkou slávou jsem se naučil dělat nádivku do kuřete. Na druhou stranu zas tak moc od života nechci. Momentálně by mi stačilo, kdyby přijel autobus…

S dalšími třiceti lidmi čekám na zastávce. Po čtyřiceti minutách tupého hledění do asfaltu už zapomínám, proč jsem na světě, a začínám pochybovat o smysluplnosti civilizace. Australské civilizace! Autobusová doprava v Sydney je unikát. Nikde na světě jsem něco podobného neviděl.

První, co vás dokáže udivit, je jízdní řád na zastávkách. Párkrát si prožijete půlhodinová čekání a pak pochopíte, že časy příjezdů autobusů jsou pouze orientační. Navíc jejich trasu zjistíte pouze na internetu. Když tedy jedete někam poprvé a nemáte pořádně nastudovanou cestu, není vůbec jisté, že dojedete tam, kam chcete. Ani porada s řidičem nemusí být vždy tak úplně snadná. Když máte štěstí a řidič je schopen dorozumět se anglicky, nastává boj s jeho osobností a momentální náladou. V Sydney se vyskytují čtyři základní druhy „autobusáků“:

- kovboj – Australan šoférující autobus v klobouku a občas i na boso. Na jakoukoliv otázku odpovídá: „no worries, buddy“ (bez obav, kámo).

- sultán – chlap jak hora s velkým černým knírem a turbanem na hlavě. Jeho národností si jistý úplně nejsem. Nikdy jsem nenašel dostatek odvahy, abych na něj promluvil.

- hyppiesačka – žena mezi čtyřiceti a padesáti lety s dlouhými vlasy a korálky kolem krku. Její pohled je zasněný a na rtech jí hraje věčný úsměv. Občas mám strach nastoupit.

- důchodce – je to stařeček těsně před umřením. Ruce se mu chvějí, když každou chvíli spravuje zpětná zrcátka. 

 Řidiči autobusů jsou v Sydney neomezenými vládci silnic. Všechny zastávky jsou na znamení. Pokud si autobusu všimnete na poslední chvíli, máte smůlu. Takových nešťastníků vidím denně několik. Při spatření autobusu řítícího se kolem zastávky stokilometrovou rychlostí se stačí sotva nadechnout a pak už jen zamávat. Správný řidič autobusu neobjíždí kruhový objezd, ale bere ho zpříma. Cestující jsou překvapivě na tento způsob přepravy připraveni a zranění bývají spíše výjimkou. Řidič autobusu se také mezi svými pasažéry těší jakési bázlivé úctě. Při nástupu do autobusu se řidič pozdraví, při vystoupení se děkuje. Když řidič autobusu řekne, že autobus je plný, tak je plný, i kdyby byl poloprázdný. Do autobusu, který byl prohlášen za „plný“, nikdo další už nastoupit nesmí.

Z úvah mě vytrhnul přijíždějící autobus. Je prázdný a zastavuje mimo zastávku. Za volantem sedí kovboj. Otevře si dveře, klimatizaci má zapnutou na maximum a kouká na nás. My na samé hranici zoufalství stojíme v čtyřicetistupňovém horku na zastávce a pro změnu koukáme na něj. Vypadá to, jako bychom se měřili pohledy a čekali, kdo couvne první. Nastartuje kovboj tu svou káru a přijede na zastávku? Nepůjdou ti zoufalci radši na taxík? Za deset minut přijíždí další autobus. Je narvaný k prasknutí. Pět lidí vystoupí. Pět šťastlivců se vecpe dovnitř a autobus mizí. Následující okamžiky utápím v nenávisti ke všem autobusákům ve městě. V Austrálii. Na světě.

Po hodině čekání na zastávce mě opouští všechna naděje. Už je mi jedno mé stárnutí a bezútěšnost života. Teď vím, že mě čeká jen smrt mezi zoufalci, jako jsem já, na téhle všemi autobusy zapomenuté zastávce. Začínám mít halucinace. Vidím přijíždějící prázdný autobus. Vidím, jak kovboj znuděně startuje i ten svůj a také zastavuje u naší zastávky. Po hodině čekání tu najednou stojí dva úplně prázdné autobusy. Jediné, co mě děsí je, že si pomalu zvykám.

Navíc nabývám přesvědčení, že kdyby byl Alexander Veliký odkázan na australské autobusy tak jako já, nedostal by se ani do sousední vesnice a skončil by taky "jen" u nádivky do kuřete...