Sydney News No 10
18. 12. 2009
Po návratu z našeho upršeného výletu po jihu Austrálie jsme měli napilno. Natálčina škola slavila bůhvíco a já byl donucen nastoupit na loď a těchto aktivit se účastnit. Ono pořádat večírky na lodi je vůbec pěkně chytrý. Zkuste si odejít, když kolem vás jsou jen hluboké, temné vody plné žraloků. Naštěstí se během prvních pěti minut všichni ztřískali a já mohl po zbývající tři hodiny nerušeně hledět do vln.Další večírek byl daleko lepší. Já vůbec zbožňuju čínské večírky. Číňani totiž vědí, kdy přijít a hlavně, kdy odejít. Nic zbytečně nenatahují, blízkost alkoholu pro ně neznamená povel k jeho okamžitému přemístění do vlastního trávicího traktu a ta kuchyně!! Vždy přede mě na stůl přistane něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Občas sice chvíli přemýšlím, jestli mám začít zvracet anebo věc skutečně vložit do úst, ale odvážnému štěstí přeje a já na nic do dnešního dne neumřel… Tentokrát to bylo „stoleté vejce“!
Bylo mi vysvětleno, že se vezme normální vejce, zahrabe se do země a pak se sto let čeká. Dnes k tomu mají nějaké postupy, které celou záležitost jemně urychlují, ale podstata zůstává stejná. Výsledkem je pak vajíčko s černým želatinovým bílkem a žloutkem, který vypadá jako právě uvařený. Ale je černý. Jak jinak!
Vajíčko chutná stejně, jako když ho doma vytáhnu po pěti minutách z vařící vody. Takže asi zůstanu věrný tradici.
Dále pokračujeme v naší klasice pořádání pikniků ve Watsons Bay. Ten poslední měl trošku hořkou příchuť. Loučili jsme se s Ivou, která odjíždí na půl roku do Japonska za hlasem svého srdce. Její Australan v Tokyu učí angličtinu a bylo jim po sobě už smutno.
Navíc i Petrovi se pobyt v Austrálii už nepěkně krátí a tak jsme si vychutnávali jedno 
z posledních společných potápění na Watsons Bay. Bohužel jsem si zapomněl podvodní foťák a propásl tak šanci vyfotit chobotnici, o které jsem tušil, že tam někde musí být, hledal ji už skoro rok a ten den ji konečně našel. Tak snad příště.
z posledních společných potápění na Watsons Bay. Bohužel jsem si zapomněl podvodní foťák a propásl tak šanci vyfotit chobotnici, o které jsem tušil, že tam někde musí být, hledal ji už skoro rok a ten den ji konečně našel. Tak snad příště.Zatímco pikniky patří k příjemným stránkám našeho života v Austrálii, o místní dopravě se to říct nedá. Australské autobusy mě vzrušují čím dál tím víc. V úterý jsem na zastávce čekal asi 40 minut, než se uřícený autobusák přihnal i se svojí károu a zoufalí cestující se narvali dovnitř. Já celý nadšený, že už mě dnes nic horšího potkat nemůže, zaujal místo na sedadle úplně v zadu a těšil se na jízdu až na konečnou. Jenže roztomilý autobusák se rozhodl být velmi vtipný. Domotal se jen o pět zastávek dál, v Rose Bay nám oznámil, ať si laskavě vystoupíme, že už má příliš velký zpoždění, do Watsons Bay to nestíhá a tak musí jet neprodleně zase zpátky do města.
Já se jinak považuju za flegmatika, ale při kontaktu s autobusovou dopravou v Sydney se mi chce velmi často křičet a plakat. A myslím, že nejsem zdaleka jediný.
Milí autobusáci na dnešek vyhlásili stávku. Vše ostatní fungovalo (tj. lodě a metro), ale
shodou okolností do Watsons Bay se ráno a večer jinak než autobusem nedostanete. A z ní taky ne! Raději jsem tedy onemocněl a vůbec nevycházel z domu. Doufám, že si všichni drazí řidiči autobusů večer pustili zprávy a slyšely ty peprné nadávky cestujících, kteří ten den marně čekali na zastávkách na svůj autobus.
shodou okolností do Watsons Bay se ráno a večer jinak než autobusem nedostanete. A z ní taky ne! Raději jsem tedy onemocněl a vůbec nevycházel z domu. Doufám, že si všichni drazí řidiči autobusů večer pustili zprávy a slyšely ty peprné nadávky cestujících, kteří ten den marně čekali na zastávkách na svůj autobus.Zapomněli si totiž jako správní Australané říct své oblíbené „no worries“ a zůstat doma…
