New Zealand, April 2008 - den třetí
17. 4. 2008
Ve čtvrtek ráno jsme vstali doslova za rozbřesku s úmyslem co nejdříve opustit Hokitiku. Natálka se díky mému skvělému nápadu vůbec nevyspala, protože (podle vlastních slov) musela celou noc hlídat mě i auto..jpg)
Po pár kilometrech jsme se stočili z hlavní silnice k horám, u jejichž úpatí se mělo skrývat nádherné jezero Mahinapua. Pohled na něj nám bral dech. Ranní slunce se zrcadlilo v klidné hladině a my si pomalu vařili kávu a užívali si ničím nerušené snídaně. Čas však plynul a my cítili, že i když je tu nádherně, nemůžeme tu zůstat navždy. Naším plánem totiž bylo zvládnout celé západní pobřeží, vidět toho co nejvíc a to vše v jeden den. A k vidění toho bylo skutečně hodně.
Po silnici vinoucí se neomylně k jihu uháníme s touhou strávit minimum času na silnici a maximum času procházkami deštnými lesy, které nás obklopují. Cesta se klikatí mezi úpatími hor a Tasmánským mořem. Všude je na co se dívat. Vzdálenost 140ti kilometrů mezi Hokitikou a naším prvním cílem urážíme v rekordně krátké době. Těšíme se až konečně na .jpg)
vlastní oči spatříme ledovec Franz Josef („Ka Roimata o Hinehukatere“ v řeči Maoriů).
vlastní oči spatříme ledovec Franz Josef („Ka Roimata o Hinehukatere“ v řeči Maoriů).Tento ledovec je zajímavý především tím, že se z vrcholků Jižních Alp Nového Zélandu sváží až k hranici 300 metrů nad hladinou moře, kde je obklopen zeleným, životem hýřícím deštným lesem. Jeho spodní hranice je vzdálena od pobřeží Tasmánského moře necelých dvacet kilometrů. Přitom je to jeden z mála stále rostoucích ledovců na Novém Zélandě. Na ledovec jsou pořádány výlety s průvodcem, který vás bezpečně provede přímo po jeho povrchu. Můžete se tu také sami vydat na krásnou procházku a nebo využít nabídky místních společností na vyhlídkové lety helikoptérou. O turisty se tu skutečně starají. .jpg)
Další zastávkou, kterou by bylo jistě škoda minout, bylo jezero Matheson. Pohled na jeho tichou hladinu, v které se zrcadlí sněhově bílé vrcholky Alp je právě to, co sem láká cestovatele. Procházka kolem jezera pod korunami staletých pinií byla nádherná. Bylo to poprvé, kdy jsme se dostali hluboko do deštného lesa. Stromy tu jsou porostlé mechy… i kapradí vyrůstá z jejich kmenů. O krok dál jsou naopak kapradiny vyšší než člověk a průzračné kapky vody padají z konce jejich listů a vpíjí se do hebkých mechových bochánků pod našimi botami. Les kolem nás se rozzpíval hlasy tisíců ptáků a rozvoněl ranní rosou. Mlčky bloudíme v obrysech jezera…
Probuzeni ze snu usedáme opět do auta. Popojíždíme jen několik málo kilometrů. Mohutná masa ledu a kamení se najednou vynoří přímo před námi. Tohle je náš dnešní druhý ledovec – Fox („Te Moeka o Tuawe“ v řeči Maoriů). Čím víc se k ledovci přibližujeme, tím víc se oblékáme. Nakonec máme na sobě vše teplé oblečení a přesto se chvějeme zimou.
.jpg)
Fox Glecier je velmi podobný svému o dvacet kilometrů severnějšímu bratříčkovi Franzi Josefovi. Je dvanáct kilometrů dlouhý a také končí u hranice 300 metrů nad mořem. A čistě náhodou nese rovněž jméno státníka. Je pojmenován po Williamu Foxi, který byl ministerským předsedou Nového Zélandu v sedmdesátých letech devatenáctého století.Naše cesta po West Coast se pomalu blíží ke konci. Stále míříme na jich a čistě náhodou zastavujeme na Knights Point. Naskýtá se nám výhled na „západní pobřeží“ ve své nejkrásnější podobě.
.jpg)
Na sklonku třetího dne, během kterého jsme urazili bez mála 300 kilometrů, nacházíme útočiště ve městě Haast. Náš hotýlek je pár kroků od pláže. Rychle vaříme večeři a zaháníme hlad. Chceme stihnout západ slunce. Když je konečně vše snězené, utíkáme k moři. Proti nám se však vrací skupinky lidí a v nás začíná hlodat neblahé tušení. Slunce na nás nepočkalo.
Moře se pomalu noří do tmy a my bloudíme v myšlenkách. Stále jsme neobjevili nic, co by nás přivedlo blíže k nalezení posvátného místa Maoriů, kde Nový Zéland roztíná oblaka….
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
