New Zealand, April 2008 - den pátý
19. 4. 2008
První sluneční paprsky konečně pronikly mlhou. Je brzy ráno a my stojíme na břehu jezera Te Anau. Za našimi zády se 
krčí u úpatí okolních kopců pokrytých jinovatkou stejnojmenné městečko. Je nám strašlivá zima a já tajně sním o teple pod peřinou. Naše oči náhle upoutá světlo. Neváháme ani minutu a pospícháme k přízemnímu stavení, jehož rozsvícená okna nás tak lákají. Otevíráme dveře a příjemné teplo nás vtáhne dovnitř. Během okamžiku máme v dlaních hrníčky s horkou kávou. Pohodlně usazeni na lavici sledujeme, jak za oknem vrcholí přípravy na lodi, s kterou za chvíli vyplouváme na jezero.
krčí u úpatí okolních kopců pokrytých jinovatkou stejnojmenné městečko. Je nám strašlivá zima a já tajně sním o teple pod peřinou. Naše oči náhle upoutá světlo. Neváháme ani minutu a pospícháme k přízemnímu stavení, jehož rozsvícená okna nás tak lákají. Otevíráme dveře a příjemné teplo nás vtáhne dovnitř. Během okamžiku máme v dlaních hrníčky s horkou kávou. Pohodlně usazeni na lavici sledujeme, jak za oknem vrcholí přípravy na lodi, s kterou za chvíli vyplouváme na jezero. Te Ananu je dalším z výjimečných novozélandských ledovcových jezer. Rozprostírá se na ploše 344 km2 a je tak druhým největším jezerem na Novém Zélandě. 
Zatímco východní břeh jezera je lemovaný mírně zvlněnými pláněmi, ten západní je doslova rozerván skalami jižních alp do bezpočtu drobných fjordů. A my míříme právě do jednoho z nich. Většina pasažérů využívá pohodlí vyhřátého podpalubí. Jen pár zvědavců stojí na palubě. Kolem nás mlhou proplouvají obrysy oblých ostrůvků, které byly kdysi dávno vybroušeny ledovci do tvaru diamantu. Kdybychom pluli až k severozápadnímu cípu jezera, dostali bychom se k počátku Milford Track. Tato slavná pětidenní „procházka“ se proplétá nedotčenou přírodou Fjordland National Park, pod vrcholky Alp a končí u fjordů na západním pobřeží. Každoročně sem míří tisíce turistů a horské chaty, v kterých se přespává, jsou rezervovány s předstihem až šesti měsíců. Její výjimečnosti pomáhá také fakt, že cesta je pouze jednosměrná – od jezera k Milford Sound, takže celou si ji můžete projít sami a nerušeně. Před vykročením dostanete od novozélanďanů jednu cennou radu: „nespěchej a pořádně se dívej“. Tohle je totiž jeden z nejkrásnějších zážitků, který vám tahle planeta může nabídnout. .jpg)
Zatímco východní břeh jezera je lemovaný mírně zvlněnými pláněmi, ten západní je doslova rozerván skalami jižních alp do bezpočtu drobných fjordů. A my míříme právě do jednoho z nich. Většina pasažérů využívá pohodlí vyhřátého podpalubí. Jen pár zvědavců stojí na palubě. Kolem nás mlhou proplouvají obrysy oblých ostrůvků, které byly kdysi dávno vybroušeny ledovci do tvaru diamantu. Kdybychom pluli až k severozápadnímu cípu jezera, dostali bychom se k počátku Milford Track. Tato slavná pětidenní „procházka“ se proplétá nedotčenou přírodou Fjordland National Park, pod vrcholky Alp a končí u fjordů na západním pobřeží. Každoročně sem míří tisíce turistů a horské chaty, v kterých se přespává, jsou rezervovány s předstihem až šesti měsíců. Její výjimečnosti pomáhá také fakt, že cesta je pouze jednosměrná – od jezera k Milford Sound, takže celou si ji můžete projít sami a nerušeně. Před vykročením dostanete od novozélanďanů jednu cennou radu: „nespěchej a pořádně se dívej“. Tohle je totiž jeden z nejkrásnějších zážitků, který vám tahle planeta může nabídnout. Ze snění o fjordech a hlubokých údolích mě vytrhlo zhoupnutí lodi. Přirazili jsme k dlouhému molu, po kterém přebíháme na břeh. Napojujeme se na úzkou pěšinu vinoucí se kolem potoka, který se ztrácí mezi kmeny stromů. Postupujeme mlčky a tiše. Les houstne. Mlha se sráží na listech stromů a začíná mrholit. Konečně se dostáváme k našemu cíli - „jeskyni vřící vody“ (the Cave of swirling water), která byla objevena teprve před několika málo lety. První část cesty jeskyní je tvořena můstky, pod nimiž doslova vře drobná říčka deroucí se skrz skály a vám je hned jasné, proč jeskyně dostala své jméno. Dále cesta stoupá a my míjíme několik vodopádů. Jak se však dostáváme výš, uvědomujeme si, že jeskyně utichá. Najednou se před námi objeví klidná hladina podzemního jezera. Váhavě nastupujeme do drobných loděk čekajících tu na nás a míříme k protilehlému břehu. Vše se noří do tmy. Zanedlouho si nevidíme ani na špičku nosu. Když v tu chvíli strop nad námi vybuchne tisícovkou drobných světýlek. Je to jako bychom proplouvali pod noční ob
lohou plnou hvězd. Ztrácíme pojem o čase a prostoru. Jen se necháváme unášet lodí galaxiemi vesmíru.
lohou plnou hvězd. Ztrácíme pojem o čase a prostoru. Jen se necháváme unášet lodí galaxiemi vesmíru. Skutečnost je však poněkud méně romantická. To jen na stěnách jeskyně si odbývá sympatičtější část svého životního cyklu larva komárovitého hmyzu.
Kolem jedenácté jsme zpátky v Te Anau, kde na nás čekají příznivé zprávy o stavu silnice do Milford Sound. Rychle nasedáme do auta a vyrážíme. Už samotná cesta stojí za to. Jedeme zpočátku přes pláně, nad nimiž se tyčí vrcholky Alp, kolem drobných jezírek – „Mirror Lakes“ a pak dál na západ, kde silnice konečně začíná stoupat do hor. Jízda trvá asi dvě hodiny a my konečně přijíždíme do Milford Sound.
Nebe je modré, vody plné ryb, vzduchem se nese vůně květi
n a moře. Křik racků se odráží od cinkotu vodopádů. Vítr se prohání korunami stromů a čechrá vlásky trav kolem fjordu. Hory kolem vystavěly neprostupnou hradbu chránící nás před světem. Tohle musí být ráj. Obraz je prý roven tisícům slov. Jenže mě už slova došla a je stále na co se dívat….
n a moře. Křik racků se odráží od cinkotu vodopádů. Vítr se prohání korunami stromů a čechrá vlásky trav kolem fjordu. Hory kolem vystavěly neprostupnou hradbu chránící nás před světem. Tohle musí být ráj. Obraz je prý roven tisícům slov. Jenže mě už slova došla a je stále na co se dívat….Asi o osm hodin později a sto padesát kilometrů dál usínáme schoulení v peřinách, zatímco naše oči stále bloudí v kouzelných zákoutích Milford Sound…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
