Kukínci na cestách...

Ve středu ráno nás před hotelem čekal minibus, který nás odvezl do půjčovny aut. Celou tuto operaci jsme si domluvili včera ihned po příjezdu do hotelu. Recepční s námi provedla srovnání cen a pak i rezervaci auta – my jen žasli, jak jde vše krásně jednoduše (Exploremore). 

Než jsme vyřídili vše potřebné spojené s autem (je nezbytné mít mezinárodní řidičský průkaz v angličtině a nebo ověřený překlad do angličtiny), nakoupili zásoby a psychicky se připravili na jízdu autem po levé straně silnice, bylo půl dne za námi.

Ovšem myslet si, že je člověk psychicky připravený a následně pak skutečně sedět za volantem a poprvé v životě se pokoušet na křižovatkách za hustého provozu najít vždy ten správný pruh na té správné straně silnice, je trošku rozdíl. Po několika vypjatých momentech se nám přece jen nakonec podařilo bez šrámu na kapotě vymotat se z města a zamířit co nejkratší cestou přes Arthur´s Pass National Park k západnímu pobřeží. 

Pár kilometrů za Christchurch míjíme ceduli ukazující směr k místní věznici. Neubráním se poznámce, že zážitky s podobnými institucemi nám ještě chybí, když v tu chvíli nás předjíždí policejní auto a mává na nás, abychom zastavili. Příště si hloupé vtipy vážně radši odpustím…

Zastavujeme a vystupujeme z auta. Chlap jak hora si to k nám rázuje a podezřívavě si prohlíží nejdříve nás a potom auto. Najednou z kapsy vytáhne nůž, ohne se a odřízne nám z předního kola poklici, která tam držela jen na drátcích. Mává mi s ní před obličejem a s úsměvem na rtech nás ujišťuje, že teď už nebudeme dělat takový rámus. „Jaký rámus?“ ptáme se. Policista zvážněl. Předpokládal, že jedeme tak pomalu, protože máme něco s autem. Když nás předjížděl, všiml si uvolněné poklice a proto nás zastavil. My mu celkem důvtipně vysvětlili, že jsme s autem spokojení, ale že poprvé jedeme na levé straně a asi potřebujeme trošku času, než si zvykneme. Za svoji upřímnost jsme obdrželi několika minutovou přednášku o rozdílu mezi tzv. „bezpečnou rychlostí“ a bráněním „normálním“ lidem v „normálním“ provozu. Nakonec jsme se s úsměvem rozloučili a pokračovali v cestě na west coast.

Uháníme po silnici doporučenou rychlostí a co nám oči stačí vstřebáváme první dojmy z novozélandské krajiny. Křivky obzoru se pozvolna zvlňují a přecházejí ve vrchovinu, která tvoří podstatnou část vnitrozemí jižního ostrova. Dále na západ se kopce vzpínají výše k obloze a my projíždíme průsmyky hor sahajících ke třem tisícům metrů nad mořem. Lesy se třpytí kapkami po nedávném dešti a silnice lemují vysoké kapradiny a neprostupné spletence větví keřů. Po překonání pásu hor se dostáváme na území zvané „west coast“, které představuje úzký pás mezi mořem a hřebeny hor. Vítá nás naprosto jiné počasí. Modravé nebe se v dáli ztrácí ve vlnách Pacifiku. Zbývá poslední část dnešní naplánované cesty, jejímž cílem je městečko Hokitika.

Hokitika v současné době marně vzpomíná na svou slávu z dob zlaté horečky v druhé polovině devatenáctého století. Město bylo centrem správy zlatých polí a v dnech nejzářivějších vybudovalo blízko oceánu Baziliku Pany Marie. Dnešní Hokita se svou třítisícovkou obyvatel je však spíše shlukem jednopodlažních rodinných domků. Jednou věcí je však Hokitika stále výjimečná. Její pýchou je zelený drahokam – nefrit. Městečko je plné řemeslnických dílen, které drahokam zbrušují do maorijských posvátných tvarů. Skutečně stojí za to se do těchto dílen zajít podívat, jak kámen mění tvar v rukou řemeslníků, a koupit si něco na památku. Naší láskou na první pohled se stal nefritový dvoucentimetrový kiwi. Od toho dne cestuje s námi…

Jelikož dnešního dne bylo adrenalinu málo, přemluvil jsem Natálku ke strávení noci v autě. Vždy jsem to považoval za romantické dobrodružství a když nám okolo jedné hodiny v noci začala banda opilých domorodců bušit na střechu, skutečně to vypadalo, že se schyluje k „romantickému“ boji o přežití. Zkrátím to… přežili jsme a už to nikdy neudělám!