Úvod » Australia » Tasmánie (východ), Australia - prosinec 2008
Tasmánie (východ), Australia - prosinec 2008
22. 12. 2008
Píše se rok 1804. Podél severního pobřeží Tasmánie pluje trojstěžník anglického námořnictva. Na jeho velitelském můstku stojí plukovník William Paterson. Je to jen pár dnů, co vyplul z Hobartu, první kolonie na ostrově, s pověřovacími listinami v náprsní kapse své uniformy. Jeho rozkazy znějí prostě: je nezbytné na severu ostrova najít vhodné místo pro novou kolonii a prohlásit území za právoplatné dědictví anglické koruny. A to vše dřív, než to stihnou udělat Francouzi. „Zní to jednoduše. Skutečně!“ pomyslí si „ale, co je v této bohem zapomenuté zemi jednoduché…“
Několik dalších dnů sledují linii severního pobřeží dále k západu. Občas zahlédnou na pustých plážích hořící táborové ohně, které však rychle zhasínají, když se jejich loď přiblíží. Domorodci se bílým mužům vyhýbají. Zprávy o prvních nepřátelských potyčkách mezi Angličany a Aboridžinci se ostrovem šíří rychle.
Nakonec jim ale přeje štěstí. Loď kotví v ústí řeky Tamara a stavějí tábor. Během několika týdnů prozkoumávají okolí a stěhují osadu na západní břeh zálivu, kde je lepší přístup k pitné vodě. Půda je tu však chudá a nevhodná k zemědělství. Do roka je osada přesunuta hlouběji ve vnitrozemí a konečně vykazuje první známky prosperity. V březnu roku 1806 tak vzniká jedno z nejstarších měst Austrálie – Launceston. Úkol plukovníka Patersona se zdá být splněn. Tasmánie teď celá patří pouze Anglii.
Je devatenáctého prosince 2008 a my do Launcestonu přijíždíme ze západu. Vítá nás rušné, téměř sto tisícové město s vlastním letištěm, vyhlášeným pivovarem Boags a… a dál už to znáte: pošta, kostel, supermarket Woolworth a tak dále a tak dále, jako ostatní australská města. Chvíli bloudíme ulicemi a snažíme se takzvaně „procítit atmosféru města“, ale možná to bylo hladem, protože jediné, co jsme skutečně procítili, byly čínské nudle ze zdejšího fastfoodu. Všem gurmánům a fanouškům experimentálního testování zvláštností cizokrajných kuchyní se omlouváme. Ale co dělat ve městě, kde jsou všechny restaurace v pracovní den přes oběd zavřeny?! Jelikož skutečně chceme ochutnat kouzla tasmánské kuchyně plné mořských lahůdek a zakusit to, čím je Tasmánie tak vyhlášená, totiž „tasmánského humra“, opouštíme Launceston a míříme na sever do George Town.
Nacházíme tiché a líne městečko zasazené v krásné přírodě plné pastvin a drobných lesíků. Uděláme si krátkou procházku k majáku na konci poloostrova kousek za městem a užíváme si nádherných výhledů na moře a okolní zlatem rozkvetlé louky.
Necelou hodinku nám trvá přejezd do Bridportu, kde získáváme úžasně levné a útulné ubytování v jednom z YHA hostelů. Bridport je opět klasické tasmánské maloměsto. V evropských poměrech bychom spíš mluvili o turisticky zaměřené vesnici. Jsou tu asi čtyři restaurace, informační centrum a dlouhá pláž, kolem které se vine jediná silnice „města“ s jedinou linií domů s výhledem na oceán. Humra tu neměli, ale prý tu sídlí kolonie tučňáků…
Další den testujeme své štěstí. Rozhodli jsme se, že musíme vidět jediného skutečného klokana žijícího na Tasmánii. Co se totiž týče klokanů, Australané to mají trošku složitější než my Češi. Pro nás vše, co skáče a hopsá a žije v Austrálii, je klokan. Australané jdou však poněkud hlouběji. V prvé řadě tu máme „pademelons“, kteří jsou v Tasmánii snad na každém kroku. Jsou malincí, asi do padesáti centimetrů výšky. Kromě toho, že jsme je nacházeli skoro všude přejeté kolem silnic stejně, jako v Česku králíky, jsme je potkali i v okolí Russel waterfalls v Mt. Field National Park, kde byli velmi živí a kouzelní. O stupínek výš tu žijí „wallabies“, což je u klokanů taková střední váha. Vyrůstají do výšky asi 150 centimetrů a také je najdete po celé Tasmánii (na obrázku vpravo - Benett´s Wallaby). A konečně tu jsou „kangaroos“, kteří vás ohromí svojí mohutnou postavou o výšce i 220 centimetrů. Na Tasmánii žije jen jeden zástupce tohoto druhu - tzv. „eastern kangaroo“ (východní klokan - obrázek níže). Za ním právě jedeme do Mt William National Park. Tento národní park se rozkládá na severovýchodním cípu Tasmánie. Krajina je tu naprosto jiná, než jakou jsme viděli na západě. Lesy tu střídají travnaté pláně plné keřů. Vše je suché, do korun borovic a eukalyptů praží horké slunce, a my stejně jako klokani hledáme jakýkoliv náznak stínu. Ten nalézáme po cestě na vrchol hory William, z které je výhled na celý park a pláže táhnoucí se na jih až k obzoru. Tahle procházka suchým subtropickým lesem má i kouzlo v tom, že i když si myslíte, že v téhle krajině plné jedovatých hadů a tasmánských čertů jste připravení na vše, tak klokan vám lehce dokáže, že zdaleka na vše připraveni nejste. Na Tasmánii snad není jiné místo, kde se cítíte víc sami. Kolem vás ze země vyrůstají stromy s tenkými kmeny, které vypadají nejméně tisíc let staré. V horku se nepohne jediný list. Les je tichý, jen občas zaslechnete pláč krkavce. Z niterného rozjímání, do kterého vás tahle pustina umí nepozorovatelně vkolébat, vás najednou vytrhne hora masa a chlupů, která vyskočí z křoví metr od vás. Pohledy se střetnout. A pak už jen vidíte dlouhý hnědý ocas mizící v houštině na druhé straně cesty. Vy jen stojíte v němém úžasu a saháte si na hruď s otázkou, jestli vám ještě někdy začne srdce bít.
I když tenhle druh setkání má také něco do sebe, dvakrát nás to neuspokojuje. Sledováni se tu cítíme být spíš my. Nasedáme tedy do auta a vyrážíme po lesní cestě. Najednou se před námi otevřou široké pláně. Napínáme zrak a několikrát se nám zdá, že támhle někde na druhé straně ve stínu lesa polehává stádo klokanů. Jedeme pomalu a tiše. A pak konečně kousek od cesty vidíme odpočívat skutečného nefalšovaného divokého klokana. Je asi dvacet metrů od našeho auta. Kouká na nás a za celých dvacet minut, co my koukali na něj, se téměř nehnul. Jen občas zastříhal ušima a rozhlédl se po okolí. Nedivte se! Bylo hrozné horko…
Pod jižním koncem národního parku začíná nejkrásnější pláž Tasmánie – Bay of Fire. Vybalujeme z auta jídlo a utíkáme k oceánu. Voda je tu tmavě modrá, kameny černé a písek sněhově bílý. Kousek od nás se na vlnách oceánu houpe hejno pelikánů. Nejsou tu žádní lidé, jen pár stop v písku a my dva…
Nevýhodou severovýchodu Tasmánie je nedostatek kvalitních silnic. Jinak než po lesní cestě zpevněné štěrkem se nepohybujeme. Na pořádnou silnici narážíme až na jižním konci Bay of Fires na místě zvaném: Binalong Bay. Pláže tam roubí kameny porostlé oranžovým mechem, koruny eukalyptů se sklánějí nad tichou hladinu mořské zátoky. Není divu, že zdejší pláže jsou tak oblíbené. Jen co by Natálka kamenem dohodila, stojí největší tasmánské město východního pobřeží St Helens. Když připomeneme, že tu žije kolem dvou tisíc lidí, uděláte si obrázek sami o tom, jak to v Tasmánii s hustotou obyvatelstva vypadá. Ale my tu byli spokojení. St Helens je totiž rybářské město a my konečně sehnali humra. Byl čerstvý, právě ulovený a voněl po vlnách Tasmánského moře…
Cesta na jih ubíhá rychle. Na krátkou procházku se zastavujeme v Douglas-Apsley National Park, odkud to už máme skutečně kousek do Bichena. Rádo by se řeklo, že Bicheno je dalším z drobných městeček na východním pobřeží. Od ostatních se však něčím liší. Je tu velká kolonie tučňáků malých, kteří jsou nejmenším ze všech druhů tučňáků. Když se postaví na zadní, dosahují stěží výšky čtyřiceti centimetrů. Spatřit se dají při východu a západu slunce. Jsou však pečlivě střeženi místními dobrovolníky a tak je můžete vidět pouze v rámci koordinovaných a placených výletů. My jsme na něm byli a skutečně to stálo za to! Do postele se dostáváme pozdě v noci a ihned usínáme…
…ráno totiž vstáváme brzy a s prvními slunečními paprsky ujíždíme k pravděpodobně nejkrásnějšímu místu východního pobřeží – Fraycinet National Park a jeho Wineglass Bay. Před námi je asi jedenáctikilometrová procházka národním parkem.
Nejdříve se po pěšině lesem dostáváme na vyhlídku nad Wineglass Bay, odkud se nám otevře výhled, který najdete snad na každé reklamě cestovního ruchu v Tasmánii. Pod námi se v dokonalém půlkruhu prohýbá zlatá pláž lemovaná lesy a kopci. Když se vynadíváme, opět se noříme do lesa a sestupujeme k moři. Brzy ráno tu ještě nejsou turisté a pláž je jen naše. Fraycinet National Park se
rozprostírá na stejnojmenném poloostrově. S pevninou je spojený jen asi půlkilometrovým úzkým pruhem pevniny, na jehož východní straně je otevřená oceánu právě Wineglass Bay a na jeho západní straně jako součást Great Oyster Bay (velkého zálivu ústřic) leží Hazzard Bay. Přes celé území vede několik tracků, které můžete pokořit. Jeden z nich vám dokonce zabere i tři až čtyři dny. Nejlepší je se do parku vydat brzy ráno, protože tak, jako všechna krásná místa na světě, i tohle občas trpí pod přílivem turistů. Ne že bych měl něco proti ostatním lidem lačnícím po krásách přírody, ale když se k nám z lesa vyvalí asi desítka povykujících adolescentů, zvedáme kotvy a napříč poloostrovem míříme k Hazzard Bay. Tady už neodoláme a skočíme do moře. Voda je sice počátkem léta stále hodně studená, ale nám to vůbec nevadí. Modré nebe nad hlavou, slunce pálí, voda je nádherně průzračná, komu by se odtud chtělo… I když se nám nechce, jdeme. Pokračujeme po západní straně poloostrova zpět k autu a za chůze sušíme plavky. Asi za pět hodin máme túru za sebou.
Do Port Arthur přijíždíme v podvečer téhož dne. Port Arthur je malé městečko a bývalá trestanecká kolonie známá pro své drsné životní podmínky, temnou minulost a ponurou krásu. Je jednou z nejnavštěvovanějších australských atrakcí. Mezi lety 1833 a 1850 byl Port Arthur destinací pro zločince z Anglie a Irska. V Anglii se podplácelo, aby sem lidé nemuseli. Ale také se našli tací, kteří podpláceli, aby se sem dostali. Život tu byl nepředstavitelně těžký, ale pro mnohé mohl znamenat i novou naději a začátek. Historie městečka je velmi zajímavá a barvitá. Mohli bychom popsat několik dalších stran, ale tohle není dějepis ale jen zpráva z našeho cestování. Takže opustíme dávný i současný Port Arthuru, z kterého tu zbyly jen dobře zachovalé trosky jako památka na požár koncem devatenáctého století a půjdeme za tasmánským čertíkem. Ale až ráno…
…na Tasmánském poloostrově je jedna z mála zdravých populací Tasmánského Čerta na světě (mimochodem – tohle malé, ale nebezpečné zvířátko jinde než na Tasmánii nežije). V průměru se zdravý jedinec dožívá pěti až šesti let. Živí se zdechlinami a vším co najde a uzná za vhodné k jídlu (mě například sežral mapu). Je poměrně nemotorný a pomalý. Prostě žádný lovec. Tasmánský Čert je v dnešní době sužován epidemií rakoviny, která se mezi nimi přenáší díky častým střetům o potravu. Rakovinou je v drtivé většině napadena tlama, čenich a pak celá hlava. Jediná šance na přežití druhu je odchov nenakažených zvířat v přísné karanténě. V ostatních místech Tasmánie čertík vymírá. Pokud vás takové věci zajímají, pak doporučujeme na internetu zapátrat i po Tasmánském Tygrovi. Budete překvapeni z toho, co se dozvíte. Všichni na Tasmánii doufají, že Tasmánský Tygr stále ještě přežívá na západě ostrova v tamních hlubokých lesích. Pravdou ovšem je, že už jej nikdo asi osmdesát let neviděl.
Poslední odpoledne na Tasmánii trávíme v Richmondu, pár kilometrů západně od hobartského letiště. Tohle je asi nejhezčí město Tasmánie. Kamenné budovy a kostel z dob počátků kolonizace dávají městu nezaměnitelnou atmosféru. Tvrdí se, že všechny větší richmondské stavby, včetně slavného mostu, postavili odsouzenci z Port Arthur...
My ležíme na břehu říčky ve stínu vrb, krmíme kačenky kouskem chleba a v myšlenkách se touláme po Tasmánii. Je to nádherně líné, letní odpoledne…
Píše se rok 1804. Podél severního pobřeží Tasmánie pluje trojstěžník anglického námořnictva. Na jeho velitelském můstku stojí plukovník William Paterson. Je to jen pár dnů, co vyplul z Hobartu, první kolonie na ostrově, s pověřovacími listinami v náprsní kapse své uniformy. Jeho rozkazy znějí prostě: je nezbytné na severu ostrova najít vhodné místo pro novou kolonii a prohlásit území za právoplatné dědictví anglické koruny. A to vše dřív, než to stihnou udělat Francouzi. „Zní to jednoduše. Skutečně!“ pomyslí si „ale, co je v této bohem zapomenuté zemi jednoduché…“
jedno z nejstarších měst Austrálie – Launceston. Úkol plukovníka Patersona se zdá být splněn. Tasmánie teď celá patří pouze Anglii.
opouštíme Launceston a míříme na sever do George Town.
poněkud hlouběji. V prvé řadě tu máme „pademelons“, kteří jsou v Tasmánii snad na každém kroku. Jsou malincí, asi do padesáti centimetrů výšky. Kromě toho, že jsme je nacházeli skoro všude přejeté kolem silnic stejně, jako v Česku králíky, jsme je potkali i v okolí Russel waterfalls v Mt. Field National Park, kde byli velmi živí a kouzelní. O stupínek výš tu žijí „wallabies“, což je u klokanů taková střední váha. Vyrůstají do výšky asi 150 centimetrů a také je najdete po celé Tasmánii (na obrázku vpravo - Benett´s Wallaby). A konečně tu jsou „kangaroos“, kteří vás ohromí svojí mohutnou postavou o výšce i 220 centimetrů. Na Tasmánii žije jen jeden zástupce tohoto druhu - tzv. „eastern kangaroo“ (východní klokan - obrázek níže). Za ním právě jedeme do Mt William National Park. Tento národní park se rozkládá na severovýchodním cípu Tasmánie. Krajina je tu naprosto jiná, než jakou jsme viděli na západě. Lesy tu střídají travnaté pláně plné keřů. Vše je suché, do korun borovic a eukalyptů 
praží horké slunce, a my stejně jako klokani hledáme jakýkoliv náznak stínu. Ten nalézáme po cestě na vrchol hory William, z které je výhled na celý park a pláže táhnoucí se na jih až k obzoru. Tahle procházka suchým subtropickým lesem má i kouzlo v tom, že i když si myslíte, že v téhle krajině plné jedovatých hadů a tasmánských čertů jste připravení na vše, tak klokan vám lehce dokáže, že zdaleka na vše připraveni nejste. Na Tasmánii snad není jiné místo, kde se cítíte víc sami. Kolem vás ze země vyrůstají stromy s tenkými kmeny, které vypadají nejméně tisíc let staré. V horku se nepohne jediný list. Les je tichý, jen občas zaslechnete pláč krkavce. Z niterného rozjímání, do kterého vás tahle pustina umí nepozorovatelně vkolébat, vás najednou vytrhne hora masa a chlupů, která vyskočí z křoví metr od vás. Pohledy se střetnout. A pak už jen vidíte dlouhý hnědý ocas mizící v houštině na druhé straně cesty. Vy jen stojíte v němém úžasu a saháte si na hruď s otázkou, jestli vám ještě někdy začne srdce bít.
v Tasmánii s hustotou obyvatelstva vypadá. Ale my tu byli spokojení. St Helens je totiž rybářské město a my konečně sehnali humra. Byl čerstvý, právě ulovený a voněl po vlnách Tasmánského moře…
Přes celé území vede několik tracků, které můžete pokořit. Jeden z nich vám dokonce zabere i tři až čtyři dny. Nejlepší je se do parku vydat brzy ráno, protože tak, jako všechna krásná místa na světě, i tohle občas trpí pod přílivem turistů. Ne že bych měl něco proti ostatním lidem lačnícím po krásách přírody, ale když se k nám z lesa vyvalí asi desítka povykujících adolescentů, zvedáme kotvy a napříč poloostrovem míříme k Hazzard Bay. Tady už neodoláme a skočíme do moře. Voda je sice počátkem léta stále hodně studená, ale nám to vůbec nevadí. Modré nebe nad hlavou, slunce pálí, voda je nádherně průzračná, komu by se odtud chtělo… I když se nám nechce, jdeme. Pokračujeme po západní straně poloostrova zpět k autu a za chůze sušíme plavky. Asi za pět hodin máme túru za sebou.
koncem devatenáctého století a půjdeme za tasmánským čertíkem. Ale až ráno…
