Great Ocean Road, Australia - listopad 2009
Ráno budík začíná kvílet už ve 3:30. Ten strašný zvuk nás během vteřiny vymrští z postele a my pouhou setrvačností dorážíme do koupelny. Pod žárovkou na sebe poloslepí zmateně mžouráme. Takhle brzy jsme snad ještě nikdy nevstávali.
ono. Díky drobné chybě však objevujeme obchodní centrum a nakoupíme týdenní zásoby. Poživatiny v plechovce můžou zpočátku vypadat jako děsná romantika. Zvlášť při představě, jak si budeme vařit sami někde uprostřed lesů mezi klokany. Jenže po zkušenostech z Uluru dobře víme, že za týden nám „plechové“ polívky a párky polezou i ušima…Trvá jen necelou půl hodinu a jsme v Torqay. Právě mezi tímto městem a městem Warrnabool leží Great Ocean Road. Je to silnice vinoucí se podél scénického jižního pobřeží australského státu Victoria. Dlouhá je 243 km a provází nás řadou dech beroucích vyhlídek na příkré pískovcové útesy svažující se někdy i desítky metrů k vlnám rozbouřeného oceánu. Řečeno slovy klasika: „všude samý panoramata!“ Silnice byla postavena mezi lety 1918 až 1932. Pracovalo na ní asi tři tisíce navrátilců z první světové války.
Abychom si všechna ta „panoramata“ náležitě užili, slunce mizí za mraky a začíná být, mírně řečeno, hnusně. Na Point 
Addis, což je taková první ochutnávka melodramatické pobřežní krajiny, ještě občas něco z modré oblohy zahlédneme, ale u majáku na Aireys Inlet už to máme s deštěm. Navíc si Natálka přivezla začínající chřipku, takže se náš výlet rozjíždí na plné a totálně optimistické obrátky.
k majáku na Cape Otway. O skaliska se tu boří vysoké vlny, bílé zdi majáku jemně září v těžkých šedivých mračnech, kolem se na loukách pasou krávy a Natálka poznamenává, že mít doma takovej výhled, tak je taky klidně za krávu. Asi se jí dělá líp…
muzea. Je to taková sbírka bordelu, který místní našli v okolí po prvních kolonizátorech. Zrezivělý krompáč, stará lampa, kousek nějaké vlajky a tak dál. Projít doma Hrušovany, můžu si stejný muzeum otevřít za dvacet minut.
Celá scenérie vypadá až strašidelně. Fouká silný vítr a přináší vůni moře, pod sebou cítíme 
ohromnou sílu příboje, jak naráží do skal, šedá mračna na nás téměř padají. V tom začíná pršet a dav návštěvníků ze strnulého úžasu procitá a prchá ke svým autům.
Podobných zastávek je před městečkem Port Campbell ještě několik. Za zmínku stojí například London Bridge. Je to něco podobného jako apoštolové. Má ale tvar mostu s typickými klenbami a je jen jeden. Před několika lety byl dokonce spojený s pevninou, pak se však pojící článek propadnul. Prý takto zůstala odříznutá skupinka turistů. Určitě to byl neuvěřitelný zážitek! To by bylo asi poslední, co mi na tomto výletu chybí. Vidět, jak se za mnou propadne kus pobřeží, a pak se nechat zachránit vrtulníkem. Muselo by to být vzrůšo. Každopádně už není, co by se propadlo, a dnešní London Bridge je spíš matnou vzpomínkou na zašlou slávu.
Na konec Great Ocean Road už je to jen pár kilometrů. Warrnaboolem pouze projíždíme a noc trávíme v příjemném přístavním městečku Port Fairy. Natálce pořád není dobře, nad autem nám ječí papoušci a zítra nás čeká pohoří Grampians.
A kdybyste nevěděli, jak dělá koala, koukněte sem:
